Drulák: Milan Kundera – český spisovatel a občan

Do minulého týdne byl uvedený titulek pouze zčásti pravdivý. V srpnu 1979 rozhodlo federální ministerstvo vnitra o odnětí státního občanství Milanu Kunderovi, který v té době již několik let žil ve Francii. Ale nějakou dobu si to československé úřady nechávaly pro sebe, aby nekomplikovaly připravovanou návštěvu francouzského ministra zahraničí v Praze. Až v listopadu obdržela ambasáda v Paříži instrukci, aby rozhodnutí bez prodlení předala dotyčnému. To se stalo v lednu 1980. Tolik úřední záznamy. Od té doby se hodně událo: spadla železná opona, komunistu Husáka vystřídal demokrat Havel, Československo se rozpadlo, Češi i Slováci se každý zvlášť vrátili zpátky do Evropy a někteří emigranti zase zpět domů. U Kundery se zase tak moc nemění. Zůstává v Paříži, v zemi, která jemu a jeho ženě Věře poskytla azyl a občanství krátce poté, co mu ho jeho vlast vzala.

Svá další díla píše francouzsky a brání jejich překladům do češtiny. Do Česka se vydává zřídka a inkognito, knihy, které povolí, jsou vydávány a čteny, ve zdejším intelektuálním prostředí má své příznivce a příležitostně je oceňován, ale dlouhá léta převažuje spíše kritika a odmítání. Jako by pád železné opony pro Kunderu neplatil a spíš posílil mentální bariéru mezi ním a kulturou, jejímž je příslušníkem i nejpronikavějším pozorovatelem a v jejímž jazyce napsal svá nejvýznamnější díla; ta patří k hrstce českých knih ve světové literatuře.

To, že pády evropských zdí a plotů mu neotevírají cestu k navrácení odňatého občanství, už jen symbolicky stvrzuje onu mentální oponu.

Nějak jsme si v Česku na tuto podivnost zvykli, přestali se jí zabývat a začali ji vnímat jako něco normálního. Nejrůznější „zasvěcenci“ byli ochotní kdykoliv přísahat, že Kundera, či, jak říkají, „Milan“, aby naznačili svoji, většinou naprosto imaginární, příslušnost do intimního kruhu spisovatele, má ve věci jasno a vše, co souvisí s Českem, už dávno uzavřel.

Když se loni v listopadu premiér Babiš Kundery při osobním setkání jednoduše zeptal, proč největší český spisovatel není českým občanem, a navrhl, že rád pomůže, pokud by Kundera o občanství stál, odpověděl mlčením, nabídku neodmítl ani nepřijal. Kunderologové se vysmáli premiérově údajné naivitě, neboť sami od „Milana“ přece vědí, že něco takového nepřipadá v úvahu.

Ale vývoj událostí dal za pravdu spíše selskému rozumu než pochybné zasvěcenosti.

Lidská diplomacie

Letos v říjnu Kundera podepsal prohlášení o občanství, čímž dal do pohybu příslušné administrativní soukolí. Počátkem letošního listopadu vydal Úřad městské části Praha 1 listinu o nabytí státního občanství, kterou jsem koncem měsíce Milanu Kunderovi osobně předal. Od minulého čtvrtka je Kundera po čtyřiceti letech opět nejen českým spisovatelem, ale také občanem.

Co se vlastně odehrálo? Když jsem v únoru 2017 zahájil svoji pařížskou misi, netušil jsem, že by na Kunderovo občanství někdy mohlo dojít. Vybaven a zastrašen základními kunderologickými poznatky jsem jen doufal, že se mi snad jednou podaří se s Kunderovými setkat. Jak jsem se později dozvěděl, v pravidelném kontaktu s velvyslanectvím byli Kunderovi pouze za působení Jaroslava Šedivého, našeho prvního polistopadového velvyslance a přítele ještě z jejich z pražských let.

Ani k e-mailové adrese nebylo snadné se dostat, narážel jsem na zdrženlivost Kunderových českých kontaktů, kteří se báli spisovatelova hněvu. Nakonec mi ji dal Michael March, americký básník, který dlouhá léta s manželkou Vlastou pořádá Pražský festival spisovatelů.

V emailu, kterým jsem se představil, jsem také zmínil svoji spolupráci s Jiřím Dienstbierem. V devadesátých letech jsem pro něho pracoval, řadu věcí mě naučil a také mi dal příležitost přispět ke konferenci a sborníku Evropan Milan Kundera. Obojí připravil v době sprosté antikunderovské kampaně týdeníku Respekt. Šest let po smrti mi Dienstbier otevřel dveře ke Kunderovým. Dostal jsem audienci a v létě 2017 jsem se vypravil do jejich letní rezidence v Touquet.

V životě velvyslance jsou chvíle, kdy se ve vás soustředí veškeré napětí, které funkce s sebou nese, před audiencí u hlavy přijímací země nebo při čekání na letišti na přílet vysoké návštěvy. Podobné momenty jsem prožíval cestou do Touquet. Přijížděl jsem ke světovému spisovateli, o němž se tvrdí, že je přecitlivělý, ješitný a neúprosný, jako oficiální zástupce jeho původní země, s níž podle všeho spisovatel má už půlstoletí nějaký nepřekonatelný problém.

To vše ustoupilo po prvním stisku ruky. S Kunderovými jsme pak mluvili několik hodin o všem možném, jako bychom se léta znali. Tím začalo naše setkávání. Kunderovi mne seznámili se svými přáteli, filozofem Alainem Finkielkrautem, spisovatelem Benoitem Duteurtrem a řadou dalších.

Rád jsem jim naopak zprostředkovával setkání, která přinášel diplomatický život. Na ambasádě jsme poobědvali s Václavem Klausem v diskusi o divadle a hudbě, maďarský velvyslanec přišel s gratulací k devadesátinám od premiéra Orbána, Lubomír Zaorálek podebatoval o společném příteli Jaroslavu Šabatovi a o hrozbě lyrismu v politice.

Takto vznikla i myšlenka setkání s premiérem. Ujistil jsem se o vzájemném zájmu a pomohl dohodnout formát a podmínky. Vše následně proběhlo v přátelské atmosféře nejprve v bytě Kunderových a pak v jejich oblíbené restauraci.

Za důležitou jsem od počátku považoval symboliku události – nejvýznamnější představitel státu se setkává s největší kulturní postavou své země. Navíc spisovatel nečeká na přijetí v předpokoji vládce, nýbrž zve vládce k sobě a ten mu přichází vyjádřit svůj respekt.

Ne každý to tak vnímal. Kunderovi sklidili od části české veřejnosti vlnu kritiky a někdy i nenávisti za to, že nerespektovali antibabišovské zákazy a s premiérem se odvážili sejít. Nicméně jeho nabídka visela ve vzduchu a v debatách s oběma manželi jsme se k ní vraceli.

V určitém okamžiku bylo zřejmé, že vlastně není žádný důvod, proč české občanství odmítat. A naopak dobrý důvod, proč ho přijmout – Kunderovi zůstali svým myšlením, cítěním a vyjadřováním, svými touhami a svojí kulturou Čechy. Jejich symbolický návrat završuje jejich dlouhé promýšlení a přehodnocování vztahu k Česku a k Čechům od poloviny dvacátého století. O některé fragmenty této refl exe se podělila Věra Kunderová ve svém pozoruhodném rozhovoru pro měsíčník Host.

Považuji za vyznamenání, že jsem mohl Kunderovy doprovázet v závěru jejich přemítání. Zejména s ohledem na to, že má diplomatická mise končí za dva týdny, o rok dříve, než by měla za okolností, které neslouží ke cti české diplomacie ani některým dalším institucím.

Havlovskotigridovská osa

Přijetím českého občanství se Kundera symbolicky vrací domů bez ohledu na to, kde konkrétně budou s Věrou fyzicky pobývat. Získáváme spoluobčana a také podnět k zamyšlení. Pokud se někdy ptáme, proč má Kundera problém se svojí zemí, měli bychom se rovněž ptát, proč má s Kunderou problém jeho země. Takové tázání má širší platnost, neboť nám pomáhá pochopit, kde jsme dnes my sami.

Mají tedy Kunderovi problém s Čechy? Neřekl bych. Sami se tak cítí a mají zde řadu skutečných přátel. Pokud s nimi diskutuje o národní povaze, tak Češi z toho nevycházejí hůř než Francouzi. Proč však Kundera nedovolil přeložit a doma vydat všechno, co napsal francouzsky a co už mezitím vyšlo v desítkách dalších jazyků?

Přiznám se, že ani po několika rozhovorech s Kunderovými žádnou jasnou odpověď nemám. Vím, že to není ani ze zášti, ani z arogance. Snad se to v minulosti zrodilo z určité ješitnosti a perfekcionismu. Můžeme to brát jako mistrův vrtoch, ale je to chyba, a navíc chyba, která trvá, i když ji lze snadno napravit.

Je tedy problém s komunisty? Z Československa je vyštvali, vzali občanství, ničili příbuzné, ale to je zajizvená minulost, která už nebolí.

S disidenty a odpůrci minulého režimu? K jejich nejlepším přátelům patřili Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata či Karel Kosík, v exilu pak Antonín Liehm, Václav Bělohradský či Miloš Forman.

Na druhou stranu v tomto prostředí také vznikají už v sedmdesátých letech zárodky jakéhosi antikunderovského okruhu na ose mezi Václavem Havlem v Praze a Pavlem Tigridem v Paříži. Zásluhy obou mužů a jejich spolupracovníků o naši demokracii jsou mimo pochyby, nicméně jejich aktivity měly někdy i svoji temnější stránku a tu nelze pominout, pokud mluvíme o Kunderovi.

Okolnosti a motivy vzniku této osy jsou složité a přesahují prostor článku. Určitě však nelze pominout osobní žárlivost vyvolanou Kunderovými úspěchy na literárním poli ani Tigridovu geopolitickou hru.

Tigrid od konce šedesátých let mobilizuje své americké zdroje a sítě s jednoznačným cílem vytvořit z literárně šikovného, politicky obratného, ale ne příliš známého pražského dramatika někoho, kdo by se na Západě mohl stát symbolem protikomunistického boje za svobodu. Praha, Paříž, Washington byly hlavními, byť ne jedinými, body této vlivové a finanční osy, která dává vzniknout politické osobnosti Václava Havla.

Nicméně pokud Tigridův blízký spolupracovník a poúnorový emigrant Jaroslav Vrzala říká, že „Tigrid Havla udělal od A až do Z“ (v rozhovoru s autorem), je třeba přece jen doplnit, že Tigridova zásluha spíše končí u Y, přičemž Z doplňuje zdatný komunistický aparátčík Marián Čalfa. Interpretaci těchto souvislostí nechme nyní stranou.

Vraťme se k otázce Čechů, kteří mají problém s Kunderou. Nejde o ty, které spisovatelovo dílo nezajímá nebo si myslí, že je prostě náfuka. Jde o zmíněnou osu v části disidentských a emigrantských kruhů podnikající od sedmdesátých let soustavné útoky s cílem spisovatele poškodit a otřást jeho postavením. Obzvláště smutnou kapitolou v této historii byla mobilizace proti udělení Nobelovy ceny za literaturu Milanu Kunderovi v roce 1984 a zneužití churavějícího Jaroslava Seiferta v této šarádě, jak minulý týden v Právu připomněl Lubomír Zaorálek.

Právě příslušníci této havlovskotigridovské osy, z disentu, z emigrace, ale také z běžných normalizačních poměrů, dokázali po roce 1989 obsadit důležitá místa ve veřejném životě. V politice a hospodářství je sice předběhli ekonomičtí technokraté, socialističtí manažeři či veksláci, ale dokázali se prosadit v médiích, kultuře či diplomacii, do níž vnesli pochybnou ideologii lidskoprávního atlantismu. Zpětně si přivlastnili pojem disentu, který se jim podařilo zúžit v obecném v povědomí do představy Havla a jeho věrných.

Jejich antikunderovské zanícení přežilo i studenou válku a dokázali ho přenést na další generace. O zdatnosti mladé smečky svědčí článek v Respektu v roce 2008 obviňující spisovatele z udavačství, vydaný – podle svědectví Jiřího Dienstbiera – s požehnáním Václava Havla.

Článek snad jednou vejde do studia novinářské etiky, až toto sousloví přestane být u nás protimluvem, jako dokonalá případová studie porušení základních zásad poctivé žurnalistiky (domýšlení přitěžujících faktů, osobní vazby autorů na aktéry, nepodložené poškození pověsti).

Tato podpásovka měla pro Kunderovy i vážné zdravotní následky a ukončila jejich návštěvy v Česku. Symbolicky řečeno: Husák Kunderu vyhnal a Havel ho nepustil zpátky.

Historičtí příslušníci a současní pohrobci havlovsko-tigridovské osy nemají problém pouze s Kunderou. Izolovali a umlčovali Karla Kosíka, Jaroslava Šabatu a celý levicový disent, či Jiřího Dienstbiera, když se postavil proti náletům NATO na Jugoslávii a byl na léta vyobcován ze „slušné“ pražské společnosti. Možná tuší, že pravdy, které oni sami či jejich učitelé posbírali v devadesátých letech ve Washingtonu, dnes neplatí ani tam, ani ve střední Evropě. Z havlovského odkazu jim pak ale už jen zbývá Kunderou tak odmítaný kýč a lyrismus.

Kýč s lyrismem dokážou ve stovkách a možná i tisíci chvilek zaplnit náměstí s požadavky na morální nápravu politiky, některé politické funkcionáře mohou přimět ke zpovědi u figuríny Václava Havla v dnes již patrně sakrálním prostoru jeho automobilu, ale svojí obsahovou prázdnotou budou pouze maskovat problém systémové změny, před níž stojíme. Pro naši budoucnost není problém Kundera, ale způsob myšlení a jednání, který historicky zastávali jeho nepřátelé a který je bohužel dnes stále aktuální.

Snad si z Kundery můžeme vzít kromě jeho varování i něco konstruktivního. Nabízí se jeho Havlem tak vysmívaný Český úděl, který Kundera napsal koncem roku 1968 a v němž se snažil dát smysl pražským reformním pokusům. Dnes nevíme, jak zajistit společnost, která by byla svobodná, sociálně spravedlivá a soudržná. Trendy jdou spíše opačným směrem u nás i na Západě.

Nestačí proto pouze imitovat Západ, jak tehdy radil Havel a jak jsme s úspěchem činili v devadesátých letech. Musíme se pokusit o nový slovník a vlastní řešení, které tehdy fascinovalo Kunderu. Úkol je to obrovský, ale abychom se proto sami nezačali dojímat nad vlastní velikostí, nechme se naočkovat u našeho staronového spoluobčana.

Pro naši budoucnost není problém Kundera, ale způsob myšlení a jednání, který historicky zastávali jeho nepřátelé.

Komentář původně vyšel 3. prosince 2019 v Deníku Právo.