14
Květen
0
Masarykova demokratická akademie
Text se zapojuje do diskuse nad knihou Tajnosti levice. Všechny příspěvky do ní najdete na našem webu zde. O knize se pak více můžete dočíst zde.
Politické strany a hnutí, jež se hlásí k levici, jsou dnes v žalostném stavu. V ekonomicky vyspělých zemích vládlo dlouhých třicet let po druhé světové válce příměří mezi prací a kapitálem a levice se naivně domnívala, že tento stav je trvalý.
Na přelomu 70. a 80. let 20. století bylo toto příměří porušeno. Stalo se tak z iniciativy tzv. nové pravice. Usoudila, že pacifikace společnosti v podobě sociálního státu a široké demokratizace konzumu, se kterou se přechodně smířila v dobách vysokého hospodářského růstu, se začíná příliš zakusovat do jejích zisků. Umožnil jí to politický obrat levice od roku 1968.
V dobách poválečného sociálního příměří došlo k výrazné proměně levicové agendy. Poté, co se klasický proletariát z velké části integroval do tržní společnosti a bez ideologických předsudků přejal vzorce konzumu, radikálně liberální levice přichází s tzv. kulturní revolucí.
Namísto sociální otázky vyzvedá témata těla a sexuality, přírody a prostředí, to vše doprovází kritikou slábnoucích autorit rodičovských, pedagogických, profesních i státních. Nového sociálního aktéra, který by nahradil dělníky a zaměstnance, jež ji zklamali, nalézá v menšinách, migrantech a skupinách žijících na okraji společnosti.
Tento posun následně přebírají i socialisté a sociální demokraté. Jakmile začali v rámci „třetí cesty“ v ekonomice kopírovat pravici, potřebovali se od ní nějak odlišit. Jelikož neměli s nástupem finanční přísnosti co nabídnout ani nižším, ani středním vrstvám, orientovali se také oni na nejrůznější menšiny. Tak se stalo, že místo plnohodnotné práce, které se začalo nedostávat, nabízí radikálně liberální i sociálně demokratická levice lidem „právo na odlišnost“.
Levice jako celek opouští ekonomickou rovinu politického soupeření a orientuje se na rovinu kulturní a právní. Součástí tohoto obratu je ústup od obhajoby kolektivních zájmů a přijetí platformy vyhraněného individualismu.
Pravice toho dokonale využila. V době trvale nižšího tempa růstu si začala přivlastňovat rostoucí díl nově vytvářeného bohatství a současně přenášela na zbytek společnosti stále větší tíhu daňového břemene. Výsledkem je prudký nárůst příjmových a majetkových nerovností. Pomáhá tomu globalizace, tedy politický proces, který díky všeobecné soutěži osvobozuje kapitál od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních. Chce rušit vše, co ještě zůstává vně režimu trhu, kontraktu a ceny. Dává tím kapitálu absolutní moc nad společností, čímž ohrožuje demokracii.
Zatímco globalizace vytváří sociální polarizaci, politika se tlačí do středu. Pravice i levice mluví za vítěze globalizace, přičemž poražení v globalizaci zůstávají bez politické reprezentace. Pravice s levicí zahajují svéráznou dělbu politické práce směrem k rušení hranic a odbourávání státu. Jedni ho chtějí nahradit globálním trhem, druzí univerzálními právy.
Liberální levici uniká, že její exces v podobě kulturní deregulace, tedy rušení hranic stanovených normami a zvyky, nepřivodí ráj v podobě celoplanetární multikulturní vzájemnosti, ale rozbíjí základy samotné možnosti soužití.
Liberální pravici nevadí, že její exces v podobě deregulace ekonomické nepřivodí prosperitu pro všechny, ale nastolí zákony džungle a právo silnějšího.
Dělba práce mezi liberální pravici a levici se týká i výkladu dějin. Liberálové zprava i zleva se prohlašují za dědice pozitivních stránek dějin od lidských práv deklarovaných osvícenci až po emancipaci minorit. Tím spolehlivě delegitimizují každou kritiku dnes vládnoucího ekonomického modelu. Na takzvané nižší či lidové vrstvy je svalována zodpovědnost za vše temné, co se v minulosti stalo.
Tradiční voliči levice jsou trestaní hned dvakrát. Pravicí poháněná globalizace je znevýhodňuje ekonomicky. Levice je stigmatizuje morálně jako někoho, kdo blokuje proces modernizace a vzpouzí se smyslu dějin. Svorně pak žasnou, že od nich voliči odcházejí jinam. Místo toho, aby se snažili pochopit důsledky svého počínání, označují za populisty všechny, do jejichž vlivu masy voličů směrují.
Pokud má mít demokratická politika v této nešťastné konstelaci šanci, je třeba rehabilitovat pojmy jako národ, stát a hranice, které liberálové obou břehů buď odmítají, nebo považují jen za nutná zla. Ale politika a demokracie vždy předpokládaly a i nadále budou předpokládat příslušnost k určitému společenství, které není celoplanetární, má svoji historii, svůj jazyk a kulturu. V Evropě je tímto společenstvím národ, jeho kolektivitu zosobňuje stát, který garancí základních institucí a ochranou hranic umožňuje bezpečnou, svobodnou a sociálně spravedlivou společnost.
Levicoví liberálové by si neměli nic namlouvat. Ke zpochybňování státu, démonizaci národa a rušení hranic nedošlo kvůli naplnění jejich touhy po všelidském bratrství, ale z iniciativy nadnárodního kapitálu, který rušením těchto bariér obrovsky zvyšuje své zisky.
Bohužel stále platí, že kdykoliv se ruší hranice, vždy jsou nahrazeny jinými. Dnes ty samé síly, které otevírají vnější hranice, vytvářejí stále nové bariéry uvnitř společnosti. Týká se to přístupu ke vzdělání, k bydlení, ke kultuře, k bezpečí.
Respekt k národu, státu a hranicím není projevem uzavřenosti či šovinismu. Je to jediný způsob, jak čelit bezbřehému procesu deregulace, který provádí v ekonomické oblasti liberální pravice a v oblasti kulturní liberální levice. Odpor k deregulaci v obou smyslech slova dává možnost propojit hodnoty konzervativní s prioritami socialismu.
Konzervativci mají se socialisty společné přesvědčení, že jednotlivec nemá jen své individuální zájmy a svá osobní práva, ale že má také své povinnosti ke společenstvím, do kterých se narodil (zejména národ) či která si zvolil (například odborové hnutí).
Nežijí jen touhou maximalizovat svůj individuální profit, ale také pocitem, že druhým, díky kterým zde jsou, zároveň něco dluží. Tento symbolický dluh jim brání realizovat se excesem. Umožňuje jim žít v naději, že jejich nezištný příspěvek společenství bude oplacen protidarem.
Členy národa i odborů spojují pouta vzájemné pomoci a pocit identity, jehož součástí je vědomí odlišnosti od jiných společenství. Jedná se o pouta, která osvobozují, díky nim můžeme jednat způsobem, který osamělý liberální jednotlivec nemá.
Národ ani odbory nejsou založeny ani na výhodnosti směny, ani na právních nárocích, ale na přirozené solidaritě. Odpovídají základní lidské potřebě jistoty, která se rovněž pojí s respektem k autoritě státu, společenské soudržnosti, přirozenému patriotismu či tradičním mravům, ale také s obezřetností ke společenským inovacím a nově příchozím.
Obezřetnost neznamená odmítnutí a za určitých podmínek umožňuje přijetí. Tomu odpovídá i tradiční český přístup: váhání nad zdánlivě ambiciózními iniciativami (např. v oblasti genderu či klimatických změn) a relativní otevřenost k cizincům přicházejícím s respektem k našim pravidlům a zvyklostem. Navzdory tomu, co tvrdí kritici údajné české xenofobie.
Podobné hranice má i sociální spravedlnost, kotví ve společenství vytvářeném pravidly a prací jeho členů. Solidarity se těžko může dovolávat, kdo není členem společenství či kdo svojí nezodpovědností soustavně porušuje jeho pravidla a zvyklosti.
Tento základní pocit většiny občanů nedokáže řada levicových elitářů pochopit. Proč například odmítat návrh, aby výplata sociálních dávek byla podmíněna řádnou školní docházkou? Proč se domnívat, že lidé z chudších a chaotičtějších částí světa mají právo na emigraci do Evropy?
Národ a odbory mohou být důležitým spojencem státu. Respektují ho, ale jsou na něm nezávislé, stejně jako nezávisí na kapitálu. Právě proto mohou dát státu demokratickou legitimitu, o niž se bude moci opřít ve vztahu s kapitálem. Stát bude potřebovat hodně sil, pokud má chránit práci a hlídat kapitál.
Ač se dnes státy jeví bezmocné tváří v tvář bankám a korporacím, opak je pravdou. Kontrolují hranice, definují pravidla, mají možnost prověřovat finanční transakce a přerušovat tok kapitálu. Řadu nástrojů, které mají, nevyužívají, jiných se dobrovolně vzdaly. Bude je třeba oprášit, vydobýt zpět a připomenout kapitálu nadřazenost demokratické autority. Nikdo jiný než stát dnes tuto schopnost nemá.
Nelze přitom spoléhat jen na dobré slovo. Stát musí mít možnost reálně zatlačit. Jen tak dokáže polidštit kapitalismus: chránit práci, bránit rozpínání kapitálu a odstraňovat neospravedlnitelné rozdíly v příjmech a majetku. Extrémy chudoby i bohatství vedou k asociálnímu jednání, u těch na vrcholu, i u těch na dně. Vrcholy musí klesnout a dna stoupnout progresivním zdaněním příjmu, majetku i dědictví.
Kapitál hraje pozitivní společenskou roli, zejména malý a střední je motorem inovací a rozvoje. Velkokapitál však vyžaduje demokratický dohled státu a odborů. Nesmí proto přerůst mez, za níž už nemůže být demokraticky kontrolován, a naopak sám kontroluje demokracii. Rovněž jsou oblasti jako vzdělávání, zdravotnictví či strategická infrastruktura, za něž si musí ponechat výlučnou odpovědnost stát.
Práce není zbožím, nýbrž příspěvkem jednotlivce společnosti i cestou jeho sebenaplnění. Proto ani výše mzdy nemůže být přenechána rozmarům trhu.
Minimální mzda musí na rozdíl od dnešní praxe zaručit důstojný život a není důvod, aby nejvyšší příjmy, veřejné či soukromé, přesahovaly její několikanásobek, nemluvě o desetinásobku, stonásobku či tisícinásobku jako dnes. Proč by měli učitelka, hasič, pečovatelka, policista či voják být odměňováni zlomkem procenta příjmu bankovního manažera?
Tato vize není programem pro příští volby. Ale formuluje cíle a představy, které má smysl dlouhodobě sledovat. Jistě je na místě otázka, jak něco takového začít uskutečňovat v dnešním zprivatizovaném, globalizovaném a přelegalizovaném světě.
Některé kroky lze podniknout samostatně na úrovni státu, i když jeho autoritu bude třeba obnovit, většinu dalších pak v mezinárodní socialistické koalici stejně smýšlejících zahrnující státy, odborové organizace a další spolky.
Přirozeným půdorysem socialistické koalice je pro Česko v první řadě střední Evropa, zahrnující visegrádské státy, ale také Rakousko, část Německa, část Balkánu. Toto prostředí známe, rozumíme mu, má socialistickou tradici a jsme v něm bráni vážně.
V druhé řadě pak Evropa jako přirozené společenství národů sdílejících historické zkušenosti i určité normativní představy, které jsou geograficky i kulturně mnohem širší než dnešní EU a její liberálně progresivističtí představitelé. Je třeba přibližovat Evropu od evropanství formálně institucionalizovaného k reálnému a současně směřovat k sociální spravedlnosti. V době, kdy se ukazuje, že jak proces globalizace, tak vyhrocování nerovností už přesáhly své meze, se může stát konzervativní socialismus protiváhou všech skutečných i jen domnělých forem populismu. Pravicový ani levicový liberalismus tuto roli hrát nemůže. Vzhledem k populismu dokážou sehrát pouze roli náhončích.
Komentář původně vyšel 14. května 2020 v Deníku Právo.