Jsouce však [Vysoké smluvní strany] přesvědčeny, že práce nesmí býti pokládána prostě za předmět obchodu, mají za to, že jsou cesty a zásady směřující k úpravě podmínek pracovních, jež by se každý průmyslový celek měl snažiti uvésti v život do té míry, do které by to jeho zvláštní poměry připouštěly.
Mezi těmito cestami a zásadami jeví se Vysokým smluvním stranám zvlášť důležitými a naléhavými tyto:
1. Vedoucí zásada shora vzpomenutá prohlašuje, že práce nesmí býti pokládána prostě za zboží nebo za předmět obchodu.
2. Právo spolčovací ke každému cíli nepříčícímu se zákonům, stejně pro zaměstnané, jako pro zaměstnavatele.
3. Placení mzdy pracovníkům, jež by jim zajišťovala slušnou životní úroveň, přiměřenou době i zemi.
4. Přijetí osmihodinného dne neb osmačtyřicetihodinného týdne za cíl, jehož jest dosíci všude, kde ho ještě nebylo dosaženo.
5. Přijetí týdenního odpočinku nejméně čtyřiadvacetihodinného, který by měl pokud možná padnout na neděli.
6. Odstranění práce dětské a závazek omeziti práci mladých lidí obojího pohlaví do té míry, jak jest nutno, aby měli možnost pokračovati ve svém vzdělávání, a k tomu, aby se zajistil jejich tělesný vývoj.
7. Zásada rovné mzdy bez rozdílu pohlaví za práci rovné hodnoty.
8. Pravidla vydaná v každé zemi o podmínkách pracovních musí zabezpečovati slušné hospodářské nakládání všem pracovníkům, kteří se po zákonu v zemi zdržují.
9. Každý stát musí organisovati dozorčí službu, v níž budou zúčastněny i ženy, aby se zajistilo provádění zákonů a předpisů o ochraně pracovníků.
Vysoké smluvní strany, neprohlašujíce, že by tyto zásady a cesty byly úplně neb definitivní, projevují mínění, že jsou vhodné k tomu, aby řídily politiku
Společnosti národů; a že, budou-li přijaty průmyslovými celky, které jsou členy Společnosti národů, a budou-li v praxi nerušeně udržovány vhodným sborem dozorců, budou pro zaměstnance celého světa pramenem trvalého dobra.
– Versailleská mírová smlouva, Příloha, odd. 2., čl. 427
0