12

Prosinec

0

Boris Buden: Pokládejme si radikálnější otázky

Masarykova demokratická akademie

Salon Práva zveřejnil rozhovor s chorvatským filozofem Borisem Budenem, který byl v Praze hostem konference Velvet Capitalism. Konferenci jsme pořádali ve středu 16. 10. 2019 v galerii DOX ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v ČR a Ústavem státu a práva Akademie věd ČR.

 

V tomto roce slavíme třicet let od konce komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Jaký mají podobná výročí význam a proč jsou důležitá?

Jejich význam se neustále mění. Různá výročí měla před padesáti lety jiný obsah a sloužila jiným účelům než dnes. Záleží pouze na nás, čím je naplníme, sama o sobě nic neznamenají. A my se pochopitelně snažíme dát danému historickému času, temporalitě, nějaký smysl.

Způsob, jakým se stavíme k minulosti, se nicméně změnil. Francouzský historik Pierre Nora by řekl, že jsme přešli od historie k paměti. Před rokem 1990 pro nás byla způsobem, jak se vyrovnávat s minulostí, historie. Pak ale došlo k zásadní proměně a teď upřednostňujeme paměť. Výročí je tak především kulturní forma, kterou vyjadřujeme svůj vztah k něčemu, co kdysi bylo historickým časem a dnes už je to minulost. Hlavním problémem takto pojatých výročí přitom je, že nedokážou oživit příslušnou historickou zkušenost, historický čas, a stávají se jen kulturním znovupotvrzováním našich identit.

V tomto smyslu odkazuje sametová revoluce k tomu, jak se Češi a Slováci osvobodili. Což je jistě něco, co si zaslouží připomínat, ale také to slouží konkrétní kulturní politice národní identity.

Dnes už žádné výročí, pokud se nebavíme v silně ideologickém kontextu, nedokáže vyjádřit univerzální vztah k minulosti. Slavíme třicet let od pádu komunismu, ale neshodneme se, co to znamená – co pro nás znamená těch třicet let společenské, politické a kulturní transformace a jaký máme k této historické události vztah.

Měli bychom být prostě k oslavám a výročím velmi skeptičtí. Vždy se jedná jen o nějakou konkrétní konstrukci temporality ve světě, který je plný různých vzájemně se překrývajících a protichůdných temporalit.

Mluvil jste o tom, jak se historie přetransformovala na paměť. Na skutečnosti už tedy tolik nezáleží, důležité je, co a jak si pamatujeme. Dokážete vysledovat nějaké vzorce, jak a kým jsou vzpomínky v dnešní Evropě využívány?

Využívány jsou v podstatě všemi, dokonce i Evropská unie se snaží vytvořit určitou konstrukci společné paměti. Evropský parlament přijal v roce 2009 usnesení „o svědomí Evropy a totalitě“, podle nějž kontinent spojuje zkušenost se dvěma totalitními režimy: komunistickým a fašistickým. Tento pokus konstruovat Evropskou unii jako společenství s jedinou společnou minulostí je velmi problematický a zjevně nemá moc co dělat s takzvanou objektivní historickou pravdou. Idea společné nebo sdílené paměti totalizuje a konstruuje celou oblast do jedné esencializované identity. Když už se nedaří vytvořit jednotné společenství jinými způsoby, zkouší se to takto.

Takže si myslíte, že lze nejen na národní, ale i na evropské úrovni vysledovat posun od politických nástrojů k těm kulturním ve snaze vytvářet jednotu?

Jednoznačně. Dřív jsme se obvykle na pravdu o minulosti ptali historiků. My měli své individuální vzpomínky a od nich jsme očekávali, že nám nabídnou jakousi objektivní pravdu o kolektivní minulosti, které jsme říkali historie. Nyní už historiky nepotřebujeme, disponujeme kolektivními vzpomínkami, jež jsou úzce spojeny s nejrůznějšími politikami identity, které vytvářejí celé geopolitické oblasti typu Evropské unie nebo střední Evropy.

Zrovna koncept střední Evropy má sám o sobě velmi problematické dějiny. Spadá to do konce sedm desátých a počátku osmdesátých let. Střední Evropa tehdy byla intelektuály jako György Konrád nebo Milan Kundera vnímána coby jedinečný kulturní prostor v srdci starého kontinentu. Na druhou stranu k tomu někteří byli i skeptičtí, považovali ten koncept za marný pokus vytvořit historickou zkušenost, která by nás nerozdělovala na demokratický Západ a komunistický Východ. A byla slyšet i kritika, jež neviděla v koncepci střední Evropy žádný emancipační potenciál.

Dnes tu máme pro změnu konstrukci postkomunistické střední Evropy, která zahrnuje jen Visegrádskou skupinu, tedy bez Slovinska, dalších zemí bývalé Jugoslávie i Rakouska. Konstrukci s úplně jiným významem. Střední Evropa je vnímána jako nacionalistický domov iliberální demokracie s autoritářskými tendencemi a radikální konzervativní politikou.

Je důležité si uvědomit, že podobné koncepty byly vždy využívány k vytváření určitých mocenských vztahů, například mezi Západem a Východem. Dokonce si myslím, že ani koncept postkomunistického Východu jako nějakého konkrétního prostoru nedává v reálu úplně smysl.

Jde tedy podle vás v případě iliberálního Visegrádu jen o nálepku, kterou Západ využívá v boji s nastupujícími alternativními politickými projekty? A není krize liberální demokracie ve střední a východní Evropě určitou předzvěstí toho, jak se bude dál vyvíjet celý evropský projekt?

Pravděpodobně jde skutečně o totální převrácení Habermasovy myšlenky „dohánějící revoluce“, kdy měl Východ postupně dostihnout rozvinuté západní demokracie. V teleologickém smyslu tehdy Západ představoval budoucnost, cíl. Nyní to vypadá, že je to přesně naopak, že budoucností je Východ s jeho viditelnější krizí liberální demokracie i výraznějšími dopady globalizace. A nešťastný Západ ho jen dohání – byť se to ze všech sil snaží nedělat.

Svou roli však hraje i nedostatek demokracie v samotném nerovném uspořádání Evropy. Evropské unii dnes dominují určití silní hráči, jejichž rozhodnutí mají mnohem větší dopad. Už řecká krize jasně ukázala, že nic jako jedna Evropa neexistuje, že jsou zde dvě různé Evropy. Jedna je mocná a druhá jsou spíš něco jako vazalové, závislé státy a společnosti. A v této situaci teď ta silnější západní část EU čelí krizi liberální demokracie, krizi celého evropského projektu a chová se v ní velmi bezradně, jako by nechápala, v čem je problém.

Nelíbí se mi tradiční pojetí populismu, protože se s jeho pomocí kulturně odcizují některé politické problémy tím, že se v souvislosti s nimi mluví o lidech se „špatnou“ ideologií, kteří věří v autoritářství, konzervativní hodnoty a podobně. Populismus je hlavně výrazem krize. Politolog Peter Mair psal o vyprázdnění současné podoby demokracie. Elity se vzdálily, odcizily masám a voličům – a zároveň se čím dál více sbližují mezi sebou. V ekonomických politikách sociální demokracie a křesťanské demokracie dnes nenajdete zásadnější rozdíl, čemuž normální lidé prostě nerozumějí. Takže zatímco elity se navzájem sbližují, příkop mezi nimi a zbytkem společnosti se zvětšuje a prohlubuje. Voliči jsou tak zcela odděleni od rozhodování.

To je zřetelně okamžik krize, krize liberální demokracie. A v takovém okamžiku je nezbytné sáhnout po širší perspektivě. Nestačí se ptát, jak znovu stvrdit vládu práva, jak oživit stávající politické strany, jak přiblížit politiky a elity lidem a lidi politickému rozhodování. Měli bychom si klást závažnější, hlubší a radikálnější otázky o samotné podstatě liberální společenské smlouvy, podstatě společnosti.

Takzvaný vestfálský řád založený na státní suverenitě se v realitě globalizace rozpadá a my sledujeme nové imperialistické politiky a nová vynořující se rozdělení. Už třeba neexistuje žádný postkomunistický Východ. Před třiceti lety jsme měli představu jedné oblasti od Prahy po Vladivostok se stejnou historickou zkušeností osvobození se od komunismu a společnou budoucností, kterou se zdála být liberální demokracie. Nyní, jak víme, existuje několik různých Východů. Jiná je část postkomunistického světa, která se stala součástí Evropské unie, jiné jsou Ukrajina nebo Rusko.

Na jedné straně je zde řekněme nedostatek politické legitimity evropských institucí. Ale na straně druhé globalizovaný svět v mnoha otázkách demokratické rozhodování neumožňuje. Součástí řešení problémů typu ekologická krize tak bude pravděpodobně vždy muset být i silný technokratický prvek. Souhlasíte s tím?

Ne, nesouhlasím. Nedůvěřoval bych tolik kompetentnosti technokratických elit. Tedy těm, kteří pragmaticky spoléhají na racionalitu. Dokonce i klasická liberální teorie, jak ji najdeme u zmíněného Jürgena Habermase, neprojektuje racionalitu do technokratických elit, protože ty nejsou schopny vidět problémy z více stran. Komunikativní racionalita, založená na neustálém vyjednávání mezi aktéry, byla pro Habermase opakem racionality technokratů. Potíž však je, že ani komunikativní racionalita v rámci stávajících národních států a politických elit nefunguje.

Myslím tedy, že abychom pochopili naše historické podmínky, musíme se vrátit k těm nejzákladnějším otázkám, ke konceptům občanství, rovnosti, lidských práv. Demokracii v rámci národního státu je třeba podrobit zkoumání.

Socialisté založili svého času svůj koncept na pracující třídě. Na vedoucím postavení dělníků jako univerzální třídy, ve které se v rámci historického vývoje rozpustí všechny třídní vztahy. Představovali si společnost organizovanou okolo historického projektu třídní emancipace. Druhou zkušeností 20. století byla představa občanství v rámci liberální demokracie: s politickými stranami, rovností před zákonem a tak dále.

Oba tyto koncepty však selhaly. A my se skutečně musíme vrátit k promýšlení základů pro úplně nový typ společnosti a nové formy společenského bytí, které půjdou nad rámec konceptu liberálního a majetnického individualismu.

Rozhovor původně vyšel 11. prosince 2019 v Salonu Práva.

Ochrana osobních údajů