Sněmovna je klíčové místo politické debaty, tak se dá předpokládat, že se v ní něco důležitého odehrává. Člověk by si mohl myslet, že jde o hlasování o důvěře vládě. Ale pokud si někdo myslel, že tady přijde prezident, který bude horovat, aby poslanci odhlasovali důvěru vládě, tak prezident se o to ani moc nesnažil. Dokonce řekl sám větu, že tahle vláda zřejmě důvěru nedostane. Takže i on, který se jí měl vlastně zastat, připouštěl, že o důvěru tady nejde.
Druhá věc je text programového prohlášení. Připomíná mi Shakespearův titul Twelfth Night, Večer tříkrálový, cokoli chcete. Nebo Mečiarovu větu: „Nikdo vám nemůže dát, co vám já mohu slíbit.“ Já bych upozornil poslance, kteří to tak nadšeně komentují, aby nepropadli tomu, že budou ten text brát vážněji než autoři samotní. Protože mám podezření, že ani o ten text tady zas tak moc nejde. Nemyslím to, že je sepsaný poměrně rychlou jehlou. Ale on není splněn hlavní smysl podobných textů.
Předseda vlády může stokrát říkat, že má rád a preferuje většinový systém. Tady v této zemi máme systém poměrný. A to znamená, není možné napsat do programového prohlášení větu: „Menšinová vláda hnutí ANO je v současnosti řešením, které reflektuje demokratickou vůli občanů České republiky a aktuální rozložení sil v Poslanecké sněmovně.“ To prostě pravda není, tahle věta nesedí. A druhá věta, že účelem je „odblokování povolební situace…“. Nezlobte se, ta věta je také nesmyslná. Tady to přece není odblokování. Co blokuje situaci, to přece všichni víme: blokuje ji, že bohužel premiér je v situaci člověka, na kterém ulpělo podezření z dotačního podvodu. A to je třeba odblokovat. A jestliže někdo tento osobní zájem neustoupit nadřadí tomu, co je zájem země, a respektování pravidel hry, no tak jsme prostě zablokovaní. Všichni tady sedíme zablokovaní.
Existuje cesta, jak to odblokovat. Musíte jednat. V poměrném systému musíte jednat. A pak je programové prohlášení dohodou těch, kteří se dohodli. A ve Sněmovně se osvědčí, že mají většinu. To je to, co se tady má hrát. Ale to se tady nehraje! Dopředu víme, že důvěra nebude. A programové prohlášení je cár papíru. Takhle to mohu vzít, utrhnout…
Víte, proč je to cár papíru? Protože kdyby tady dneska proběhlo hlasování o důvěře a odhlasovala se, stává se to nějakým závazkem, který pak Sněmovna může kontrolovat. Ale s tím nikdo nepočítá, ani prezident. Tak se netvařme, že tady jde o důvěru. O tu nejde! A tím pádem nejde ani o tento text, protože ten se nestane žádným závazkem, a tím pádem se ho nebude možné dovolávat.
Je to trochu legrační představa, že se sem přijde a řekne – té straně jsem tam vzal toto, té jsem vzal to, takže byste mohli pro prohlášení hlasovat. To je absolutní zmatení. Já přece nebudu hlasovat pro nějaký text, protože mi tam někdo dal pasáž, která mi odpovídá. Protože v praxi vlády je to tak, že nejenom že máte závazek, ale musíte mít schopnost kontrolovat, jakým způsobem se ten závazek naplňuje. Proto máte třeba i koaliční rady, kde se dohaduje, jestli se to plní opravdu tak, jak se chtělo. A ve chvíli, kdy s tím nesouhlasíte, tak můžete třeba z té koalice odejít. To je smysl dohody. Ale není možné to prostě postavit tak – „Já vám tam každé straně něco napíšu a vy mi to odhlasujete a já si to pak budu nějak plnit, jak mi to vyjde a jak se mi zlíbí.“ To je absurdní, celé to cvičení je absurdní. Tady se nerespektují úplně základní pravidla hry.
Skoro by člověk řekl, že to je nějaký luxus, proč to tady vlastně vůbec děláme. To nemáme nic lepšího na práci? To jsme si to nemohli ušetřit? Tak jednoduché to není… Proč?
Pan prezident řekl, že pokud vláda nedostane důvěru, tak bude čekat, až pan premiér přinese 101 podpisů. Docela zajímavý obrat situace. Normálně bych předpokládal, že prezident řekne: Pokud nemá vláda důvěru, tak je třeba, aby omezila svůj výkon pouze na nejzákladnější funkce, aby se nepouštěla do nějakých zásadnějších věcí, a budeme hledat nové řešení. A prezident by měl být ten, který by ho měl hledat.
Místo toho prezident řekl: Já budu čekat. Já budu čekat na Godota, až mi někdo přinese 101. Budu čekat týden, budu čekat měsíc, možná rok. Nebo jak dlouho, já nevím, nikdo z nás nevíme, jak prezident bude dlouho čekat. Tedy my ani nevíme, kdo bude prezident, samozřejmě. Ale říkám, tahle možnost, kterou dneska předestřel Miloš Zeman, je pro mě úplně nová situace. Ona vlastně potvrzuje to, co říkám: Nezáleží na hlasování o důvěře. Jde o to, že se tady otevírá prostor celkem neomezený na ono čekání na Godota. Bůhví kdy, a možná vůbec nikdy nepřijde předseda s tím, že by předložil těch 101 podpisů, protože prostě je tady nenajde, prostě „strany se budou málo snažit“. Přátelé, budete se málo snažit, nikdo nepřijdete s žádným rozumným návrhem, no tak to zůstane tak!
Víte, v čem je problém? V té naprosté vratkosti toho, co se říká a slibuje, a to, že vůbec není jasné, jestli ti lidé, kteří tady dneska sedí jako vláda, jsou skutečně sjednocení něčím, že by někam směřovali. Já jsem zaregistroval neuvěřitelně protikladná vystoupení. Premiér v jednu dobu řekne, že autobusáci o platy přijdou, na druhý den řekne, že to neplatí, že o ně nepřijdou. Na církevní restituce se mi zdálo, že se názor také mění každý týden. Pak jsem si všiml problému, který vznikl kolem Libye. To se, tuším, zaútočilo na Libyi s tím, že se tam budeme prosazovat. Na druhý den paní ministryně řekla, že nechápe, o čem to kdo mluví. Možná si nevšimla, že to byl premiér, který řekl, že se chystáme do Libye. Pak jsem slyšel vyhlášení, jež se týkalo škol – že se budou snižovat finance pro církevní a pro soukromé školy. Pak jsem slyšel ministra, který řekl, že to není pravda. Takže na téhle vodě plave jistota toho, co se zítra bude dělat.
A ještě víc mě pobavilo, když premiér říkal, jak se bude chovat k Evropě, že tam budeme aktivní, budeme hledat spojence. Dovolte, abych vám řekl, co je pro politiku strašně důležité. Být předvídatelný. Jestli jste nevypočitatelný, jako že tahle vláda je naprosto nevypočitatelná, tak já vám říkám, nebudete schopni dělat evropskou politiku, protože ta se dá dělat jedině tehdy, když jste za prvé schopni předvést, že máte důvěru doma, že máte nějaký mandát, že vám za vaší politikou někdo stojí, a za druhé když jste opravdu předvídatelný politik a je to na vás vidět. A ne že řeknete jeden týden jedno a druhý druhé. Jestliže jsme takto nevypočitatelní na domácí scéně, tak vám garantuji, že nebudeme vypočitatelní a předvídatelní ani na té evropské. A jak pak chcete budovat ty aliance?
Chcete vědět, jak se budují aliance? Ty se budují prostě tak, že jste čitelný srozumitelný politik, spolehlivý, se kterým se vyplatí bavit, protože se ví, že držíte slovo, že vaše vystupování má určitou stálost a že je na vás spoleh.
Předpokladem evropské politiky je, že budete tady doma vládnout podle pravidel. A pro mě je chmurné, že nevím, jestli po tom dnešku můžu někde vidět nějaké světlo na konci toho tunelu, anebo jestli jdeme do toho čekání na Godota, v němž budeme mít vládu, která bude každý týden slibovat něco jiného. Postupně si budeme připadat ve Sněmovně zbyteční, protože ta vláda nebude vázána vlastně ničím. A bude sbírat 101 hlasů. Občas se nás zeptá, jestli jsme se už polepšili a jsme připraveni něco udělat pro to, abychom pomohli vytvořit novou vládu. A když se nebudeme snažit, tak bude vládnout za trest takto pořád až na věky věků.
Text původně vyšel na blogu Lubomíra Zaorálka na Aktuálně.cz 11. 1. 2018.
0