24

Duben

0

Špidla: Boj o sociální demokracii nesmíme vzdát

Masarykova Demokratická akademie

Vladimír Špidla stál v čele ČSSD a v letech 2002–2004 působil jako premiér ČR. Poté byl evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Od roku 2011 je ředitelem sociálnědemokratického think-tanku Masarykova demokratická akademie a ve vládě Bohuslava Sobotky pracoval jako šéf poradců a poradkyň premiéra. Povídali jsme si o krizi a obnově sociální demokracie, vládě s ANO, Zemanovi nebo automatizaci práce.

 

ČSSD utrpěla vloni v podzimních volbách tvrdou porážku a její preference jsou dost nízké. Jak si tento neúspěch vysvětlujete?

Příčin je jistě víc. Poslední velký volební výsledek měl Jiří Paroubek v roce 2006, kdy ČSSD získala přes třicet procent hlasů. A od té doby ztrácíme. Dnes vidím hlavní problém v tom, že sociální demokracie se ideově vyprázdnila. Neumí vést efektivní politickou debatu a přestala být politickou obcí, která hájí jasné principy a hodnoty. To je základní problém. Můžete mít vášnivé debaty a spory uvnitř strany, ale důležité je, aby občané v jejích činitelích nakonec vždy poznali sociální demokraty. Dnes je tomu naopak. Strana vypadá nečitelně, roztříštěně a přestala působit jako obec se základními hodnotami. Sociální demokracie má zároveň za sebou dlouholetou historii a některé její nedávné momenty nebyly moc hezké. Umožnily totiž vytvořit představu, že jsme poměrně zkorumpovaná struktura.

 

Jenže neodpovídá představa o zkorumpované ČSSD skutečnosti? O korupci ve straně se přece mluví často a jistě najdeme řadu příkladů, které by to dokazovaly…

Samozřejmě existují fakta, díky kterým takovou představu vytvoříte. Když se ale podíváte, kolik soudních procesů skončilo věrohodným výsledkem, tolik příkladů korupce zase nenajdete. Přesto je nutné uznat, že sociální demokracie nedokázala na problém korupce efektivně reagovat. Na jedné straně je fakt, že v České republice je přesvědčení lidí o korupci snad nejsilnější v Evropě a já si nemyslím, že to odpovídá skutečnosti. Nevěřím, že bychom byli tak výjimečně zkorumpovaní a horší než jiné státy. Stejně tak nevěřím, že korupce je řídící mechanismus naší strany; nicméně hlavní potíž je, že jsme se v této otázce dostatečně neangažovali a neuchopili korupci jako jedno z důležitých politických témat. To je pravda.

 

Jak byste tedy předsudek, že jste zkorumpovaná strana, vyvrátil?

Tenhle předsudek v dané chvíli nejde vyvrátit. Nemůžu říct: „To není pravda, lidičky, vždyť já jsem nevinnej!“ Takhle to nefunguje. Jako sociální demokracie ho musíme vyvrátit jedině dlouhodobě – soustavnou a usilovnou prací, díky které se opět staneme věrohodnými a vytvoříme jasnou politickou vizi pro lidi. Jinak řečeno, najdeme smysl vlastní existence, který znovu zformuje sociálnědemokratické hnutí.

 

V čem tento smysl existence spočívá? A jak by mělo vypadat poltické poselství, kterým by ČSSD znovu oslovila lidi?

Náš smysl je stejný jako před sto čtyřiceti lety. Jako strana jsme vznikli v době přechodu od agrární k průmyslové společnosti. Tento zlom kdysi rozmetal absolutně všechno a vytvořil pro obrovské množství lidí naprosto neúnosné podmínky k životu. Proto přišla sociální demokracie, aby tyhle podmínky humanizovala a bojovala za emancipaci a osvobození člověka. Tedy aby lidé mohli slušně žít i v podmínkách, které automaticky ke zlepšení života nevedou. A to se za desítky let těžkých bojů do značné míry povedlo. Sociální demokraté prosadili sociální zákonodárství a sociální stát – a dokázali to pomocí demokratických metod, bez zabíjení. Jiná radikálně levicová hnutí a strany se daly cestou revolučního násilí, mají za sebou hory mrtvých a žádný výsledek.

 

Co dnes může sociální demokracie udělat pro lidi?

Ocitli jsme se v okamžiku radikální transformace společnosti. Zase nám hrozí, že se svět kolem nás stane absolutně nelítostným a nelidským. Náš úkol je postavit se k tomu čelem a nadcházející změnu moderovat. Nemáme na to nějaké předem dané schéma. Existují základní hodnoty sociální demokracie, svoboda, solidarita a rovnost, a ty musíme znovu interpretovat a hájit. Náš cíl je emancipace – zbavit člověka otroctví, ať je politické, ekonomické nebo jiné. Dnes čelíme nástupu umělé inteligence a automatizaci práce, vidíme, že svět se radikálně propojuje a že došlo k integraci kapitálu. A sociální demokracie musí tyto problémy krok za krokem řešit. Předně musíme převést kapacitu státu na vyšší úroveň, než na jaké je dnes. Základní podmínkou pro sociální demokracii je funkční Evropská unie. Proti ekonomické integraci musíme postavit politickou integraci, jinak to nemá cenu.

 

Zmiňujete trendy, jako je automatizace práce. Jak na ně chce sociální demokracie reagovat?

Je jasné, že dojde k zániku velkého počtu pracovních míst; jiná místa budou naopak vznikat, ale saldo není jasné. Odhady se liší – jedni tvrdí, že zanikne kolem čtyřiceti procent míst, jiní říkají, že asi deset procent. Každopádně se to bude týkat ohromného množství lidí. Naší odpovědí je boj za dekomodifikaci práce. Musí se změnit obsah pojmu práce – to znamená, že práci musíme čím dál méně chápat jako zboží, které prodáváte na trhu. Uvedu příklad. Když pečujete o blízkou osobu, mělo by to být chápáno jako práce, kterou můžete financovat z veřejných prostředků. Ostatně když pečujete o cizí osobu v ústavu, vykonáváte stejný druh činnosti, ale dostáváte za to peníze. Další věc je rekvalifikace. Pokud ve čtyřiceti letech zjistíte, že potřebujete radikální rekvalifikaci, bude se to taky chápat jako placená práce. Obsahem této práce ale bude vlastní vzdělávání. Zároveň tím získáme velký objem nových pracovních míst ve školství, zdravotnictví nebo sociálních službách. Populace navíc stárne a prodlužuje se délka dožití. Kdysi jsem spočítal, že v Evropě budeme v roce 2040 potřebovat čtyřicet milionů nových pracovních míst v sociálních službách. Na to musíme najít zdroje. A jestli je živá práce čím dál víc nahrazována prací strojů, je jasné, že musíme zdanit roboty. Kdysi jsem sám daň z robotů navrhl, a stal se tak vysmívanou postavou ze strany české pravice. Dnes o stejných návrzích mluví lidé jako Bill Gates, takže se tomu už asi nikdo posmívat nebude.

 

Jenže jak chcete podobná opatření prosazovat v situaci, kdy je ČSSD roztříštěná a celkem paralyzovaná? A navíc v situaci, kdy česká společnost řeší migranty, ale hrozbě automatizace práce moc nevěří a nevěnuje jí pozornost…

Samozřejmě to není snadné. Jenže zároveň musíme opustit český chiliasmus – představu, že přijde nějaký mesiáš, který nakonec vyřeší všechny naše problémy. Žádná revoluce není na obzoru a žádný zvrat se nechystá. Svět nemůžete jednoduše zvládat tím, že přijdete se sérií jednoduchých politických řešení a taktických triků. To prostě nejde. Jediná možnost je rozvíjet základní koncepci sociální demokracie – emancipaci lidí. V této představě se zásadně lišíme od liberálů – kteří samozřejmě nejsou naši nepřátelé. Na rozdíl od nich jsme ale přesvědčeni, že osvobození člověka neprobíhá individuálně, ale prostřednictvím konstrukce společnosti. Nemůžete rozbít společnost a prohlásit, že člověk je svobodný – opak je pravda. Tohle jsou naše hodnoty, které musíme obnovit, rozvíjet a hájit. Společnost se nesmí rozletět na sociálně nesouměřitelné světy. Kromě toho se sociální demokracie nechápe jako avantgarda dělnické třídy, jež disponuje nezpochybnitelnou „pravdou“, kterou chce vnutit ostatním. Jsme demokraté, kteří musí vždy reprezentovat. Nemám rád instrumentální debaty ve stylu: musíme se obracet na konkrétní voliče ve městech, nebo naopak na venkově, anebo jinde. Sociální demokracie se musí obracet na své voliče, ať jsou kdekoli.


Kdo jsou tedy voliči sociální demokracie?

Lidé, kteří nechtějí žít na hromadě mrtvol. Není jim lhostejná naše společnost, mají humanistické, svobodomyslné a sociální a ekologické ideály. Vědí, že je potřebná mezilidská solidarita a že emancipaci lze provést jen prostřednictvím společnosti.

 

Když se ale podíváme na současnou podobu ČSSD – copak dnes nezrazuje svoje ideály?

Nemyslím si to. Sociální demokracie je stále v pohybu a vede dál boj o svou budoucí podobu. Ten nesmíme vzdát. Strana v téhle chvíli vypadá ošklivě, ale zápas o ČSSD není ztracený. Někteří lidé, kteří se dnes vydávají za sociální demokraty, zrazují její ideály, o tom není pochyb. Ale hnutí samo takové není. Jsou tu naprosto konkrétní důvody, proč máme existovat. Hnutí vedené prostým miliardářem Babišem naši roli nikdy nemůže dlouhodobě zastoupit. Je sice pravda, že Andrej Babiš částečně vykradl náš program. Jenže vždycky narazí na limity svých vlastních zájmů. Těžko bude výrazně zvyšovat mzdy svým zaměstnancům a prosazovat progresivní zdanění, na tom by tratil. Linie střetu s Babišem dnes vede u přerozdělení hrubého domácího produktu a pracovních podmínek – tam nám nemůže konkurovat, když budeme dost radikální. Musíme si ale přiznat, že boj o sociální demokracii je dlouhodobá záležitost; počítám, že potrvá pár let. Pomohl nám by i příliv členstva – strana se musí otevřít novým lidem.

 

Ve vedení sociální demokracie dnes najdeme lidi jako Jaroslav Foldyna a další, kteří jsou spojení s Milošem Zemanem. Jak je možné, že si Zeman udržel tak silný vliv ve straně, kterou po svém odchodu soustavně podkopával?

Miloš Zeman samozřejmě není vůbec žádný sociální demokrat. A přichylování k jeho politickým koncepcím vede k odklonu mimo sociálně demokratický proud. Dnešní vedení ČSSD bylo zvolené sjezdem, a jsem přesvědčený, že je to jen jedno z vedení, která jsou teprve na cestě, takže nic není definitivně rozhodnuté. K obnově ČSSD bude třeba čas a velké úsilí. A proč je Zemanův vliv tak silný? Fakt je, že jsem se kdysi sám na otevření ČSSD pro Miloše Zemana podílel. Někdy v roce 1992 jsme se v jihočeském kraji rozhodli, že dáme Zemana na naši kandidátku. Byl jsem tehdy předsedou krajského výboru. Miloš nám tehdy tvrdil, že chtěl původně vstoupit do Liberálně sociální unie, Z jižních Čech jsme ho pak vytáhli nahoru. Stal se z něj takový náš jihočeský homunkulus. Je sice nutné uznat, že Zeman byl velká politická osobnost, která významně ovlivnila ČSSD. Jenže už v roce 2001 strana utrpěla drtivou porážku v krajských volbách a bylo jasné, že Zeman nemůže ve funkci předsedy pokračovat. Po svém odchodu z vedení už nikdy nebyl k ČSSD loajální. Mám za to, že stranu jen obratně využil jako nástroj k posílení vlastní moci. A když zjistil, že mu tento nástroj neslouží, postavil se k partaji zády.

 

Proč má Zeman potřebu stranu podrážet?              

Zeman má v ČSSD asi dvacet až třicet procent příznivců, což je menšina, ale je vlivná a viditelná, takže vytváří dojem celku. A Zeman je osobnost s politickým talentem, který nemá velkou konkurenci. Je to obratný technolog moci s jistou mírou bezohlednosti. Nepřeje si úspěch sociální demokracie a vadí mu všechny postavy, které se na něm emancipovaly, jako je třeba Bohuslav Sobotka. Nevím, odkud pramení jeho pomstychtivost. To by bylo na důkladnou psychoanalýzu. Jisté však je, že jeho éra pomalu přirozenou cestou stejně končí.

 

Za vaší vlády v roce 2004 jsme vstoupili do Evropské unie. Jak vidíte budoucnost EU ve světle událostí, jako je brexit a nárůst nacionalismu v posledních letech? Nehrozí Unii rozpad?

Přijetí bývalých postkomunistických zemí do EU byla velká věc, která umožnila konsolidovat střední Evropu. Kdybychom v Unii nebyli, nelze vyloučit, že by tu v mnohem větší míře vybuchl nacionalismus, objevily se různé pohraniční spory, lokální války a podobně. Mohli jsme to vidět v bývalé Jugoslávii. A když dnes premiér Viktor Orbán naříká nad Trianonskou dohodou a územními ztrátami pro Maďarsko, říkám si, k jak hrozným věcem by ještě došlo. EU překonala neuvěřitelných padesát let své existence a dnes stojí před otázkou hlubší ekonomické integrace. Jiné oblasti světa, jako třeba Ruská federace a USA, jsou totiž hospodářsky mnohem integrovanější než eurozóna. Zavést euro a účastnit se tohoto procesu je pro nás nutnost. A jestli integrace narazí na výrazný odpor středovýchodní Evropy, je jasné, že nás nechají stát opodál. Asi nás nevyhodí, ale EU nás prostě nechá vysublimovat. Otázka zní krutě realisticky: pokud chci udržet stabilitu eurozóny, musím ji integrovat. Můžeme to shrnout do sloganu: Buď euro, nebo válka. Málokdo si totiž dovede představit, co by rozpad eurozóny, potažmo EU způsobil. Nastal by ohromný politický chaos s občanskými válkami a hrozivými konflikty.

 

Jedna věc je eurozóna, ale druhá pracovní trh. V EU jsou přece výrazné rozdíly mezi zaměstnanci v její západní a východní části. Mzdy jsou u nás o dost nižší a pracovní podmínky horší…

Je jasné, že EU musí být sociálně koherentnější, a považuji za velký deficit evropského sociálnědemokratického hnutí, že se to stále nedaří. Jenže musíme si uvědomit, že tomuto procesu bráníme i my sami v ČR – tím, že jsme udělali konkurenční výhodu z naší levné práce a zuřivě se bráníme zvyšování mezd a sociálních standardů. Musím se tu ale ČSSD zastat. Kdykoli jsme byli u vlády, rostly mzdy. Uvedu příklady: za vlád Václava Klause stoupla reálná mzda jen o desítky korun, zatímco za vlády Miloše Zemana to bylo o několik tisíc. Za vlády Petra Nečase to bylo zhruba něco přes tisíc korun, kdežto za Sobotky asi o čtyři a půl tisíce. Výrazně také vzrostla minimální mzda. K našim představám dnes také patří zkrácení pracovní doby – a to výrazně. Na francouzské zkušenosti se ukazuje, že kratší pracovní doba vede k větší produktivitě práce. Dosažení tohoto cíle ale vyžaduje dlouhodobý boj, stávky a podobně.

 

Jak se díváte na účast ČSSD ve vládní koalici s hnutím ANO?

Přináší to velká rizika. Pro stranu, která momentálně hledá svůj profil, je účast ve vládě velmi obtížná. Ve vládě totiž děláte zákulisní kompromisy, a proto máte menší prostor formovat identitu strany než v opozici. Hypotézu, že pokud ČSSD bude ve vládě víc vidět, pomůže jí to, vyvrátí, anebo potvrdí jedině praxe. Ale proti tomu stojí historický argument: Babiš ve vládě nám už jednou vysál voliče, ČSSD stejně vidět nebyla a nakonec prohrála volby.

 

Rozhovor původně vyšel na webu A2larm.cz 24. 4. 2018.