23

Květen

0

Jelínek: Ostuda ještě není velezrada

Masarykova demokratická akademie

Čím častěji budeme volat „hoří“, sotva zahlédneme doutnající popel, tím je větší pravděpodobnost, že vážnému požáru pak nebude věnována pozornost.

Bohužel politika je vedle teatrálních gest a žabomyších půtek založena i na strašení, takže v ní je výše popsaný přístup běžný.

Co chvíli někdo slibuje žalobu na prezidenta. Pomiňme ty klasické, které se dají pochopit – od nejmenovaných profesorů po urážené ekology. Ovšem na programu dne bývají také ústavní žaloby, ať z důvodů domácích nebo zahraničněpolitických.

Před několika měsíci padaly úvahy, zda nehnat hlavu státu k Ústavnímu soudu kvůli průtahům okolo jmenování vlády či ochotě vybrat za premiéra trestně stíhaného jedince. Skončily v autu, poněvadž byly jen velmi slabě podložené.

Už od března, kdy se Miloš Zeman rozvykládal o kauze Novičok, se skloňuje ústavní žaloba pro poškozování bezpečnostních zájmů České republiky.

Impuls přišel od Starostů a nezávislých v souvislosti s prezidentovým zadáním pro Bezpečnostní informační službu, aby v České republice pátrala po jedu použitém v Londýně proti ruskému exagentovi Skripalovi. Svůj úmysl zopakovali poté, co Zeman v rozporu s informacemi vlády a zpravodajců připustil výrobu Novičoku u nás.

Ohraničit prezidentovy pravomoci?

Tanec slona v porcelánu předváděný Zemanem si tvrdou kritiku zaslouží. Zazněla od většiny politických stran i ze zahraničních výborů Senátu a Poslanecké sněmovny.

Od prezidenta se distancoval též jeho tradiční spojenec Andrej Babiš (ANO). Na hradní osazenstvo neplatí rčení „co neví, nepoví“ – ono zvesela šíří zákonem utajované skutečnosti, ale i drby a dezinformace. Prezident je s to bez ověření papouškovat vše, co mu – jedno odkud – vyskočí na monitoru.

Svým způsobem o rizikové chování jde. Ochabnout třeba může důvěra našich partnerů. Co když nám radši nějaké citlivé, přitom pro nás cenné informace ani nesdělí, aby je Zeman nevyslepičil do kamer?

Prezident je každopádně součástí exekutivy. Měla by jej tudíž krotit vláda. Něco jiného jsou osobní postoje občana Zemana a něco jiného výkon funkce nejvyššího ústavního činitele, byť vzešlého z přímé volby.

Mávat klackem ústavní žaloby je ale přesto ošidné. Článek 65 Ústavy ČR říká:

„Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.“

Zároveň Ústava stanoví, že pro návrh ústavní  žaloby musí být tři pětiny (na schůzi) přítomných senátorů a posvětit ji do tří měsíců musí tři pětiny všech poslanců. Jinak vyšumí. Ústavodárci byli k prezidentovi velkorysí. Splnit daná kritéria je obtížné. Snad jen opravdu při zásadním ohrožení země.

Příliš mluvit je ale spíš ostuda. Zemanova i státu. Pro začátek by mohlo být jednodušší lépe ohraničit prezidentovy pravomoci. Mimo jiné mu odebrat právo úkolovat tajné služby.

 

Text původně vyšel 23. května 2018 na webu iRozhlas.cz.