26

Říjen

0

Jelínek: Maďarské pokušení a pyšný Senát

Masarykova demokratická akademie

Možná to ani senátoři nevědí, ale řežou si pod sebou větev. Ochotou zatraktivnit volební systém do horní parlamentní komory nepřekypují (nápad Jiřího Dienstbiera na obšlehnutí australského modelu nejspíš padne pod stůl), naopak mnozí tvrdí, že klidně stačí šestnáctiprocentní voličská účast, pokud přijdou informovaní voliči a vyberou „správně“.

Co ale ten zbytek? Máme se smířit s tím, že drtivá většina Čechů, Moravanů a Slezanů Senát ignoruje, pokládá jej za zbytečný, nebo dokonce fandí jeho zrušení?

Jistě, k tomu nedojde. A buďme rádi. Čím dál víc se ukazuje, že Senát, který je volen jinak a jindy než Sněmovna, potřebujeme. Navíc jakákoli změna Ústavy musí být schválena oběma komorami – a je nad slunce jasné, že by pro zánik Senátu nehlasovali ani reprezentanti ANO.

Andrej Babiš a Miloš Zeman se ale nevzdávají. Premiér se při zmínce o Senátu tváří kysele a navrhuje zavést jednokolový většinový systém, v němž vítěz bere vše, plus spojit volby sněmovní a senátní. Tato opatření by mu dávala šanci ovládnout v jeden den obě nohy, na nichž zdejší parlament stojí. Už vidím ten plošný marketingový nálet…

Prezident si bere rovnou krumpáč. Když se nepodaří Senát zrušit, nepohrdne jeho vyhladověním, například přes škrty ve státním rozpočtu. Hlava státu věrna své pověsti je s to obejít Ústavu ČR, ba spustit ústavní revoluci.

Kde se inspiruje, je nabíledni. Přetváření státu k obrazu svému jde náramně Jaroslavu Kaczynskému v Polsku a Viktoru Orbánovi v Maďarsku. V první zemi si došlápli na ústavní soud i média a neváhají ani vést občany k okázalému uctívání Kaczynského bratra (zesnulého prezidenta) a matky.

Ve druhé zemi to vedle sdělovacích prostředků schytala i opozice a občanská sdružení. Autoritář Orbán staví na podbízení se lidem a na rozdmýchávání nacionalistických vášní. Nikdo soudný se nemůže Evropskému parlamentu divit, že nedávno Maďarsku připomněl jeho závazky vyplývající z členství v Evropské unii. Být v exkluzivním klubu a zároveň pohrdat jeho hodnotami může leda cynický spekulant.

Přesto i řada českých politiků hlásících se k levici má tendenci držet nad maďarským a polským kabinetem ochrannou ruku. Zajímalo mě, jestli to Jaroslav Foldyna či Jan Keller konzultovali aspoň se svými sociálnědemokratickými partnery v Maďarsku a Polsku. Ti by je patrně nepochválili – užívají si s Orbánem a Kaczynským svoje. Stejně jako četní levicoví aktivisté, kteří se na ultrakonzervativních režimech dožadují svobody projevu a nezávislých institucí.

Prezident Zeman má maďarskou cestu za vzor. Rozhodl se za sebou pálit mosty a uzavřit svoje putování od liberála střihu FDP přes sociálního demokrata až v táboře krajní pravice. Vickrát už na Hrad zvolen být nemůže, tak se snaží v provokacích trumfnout svého předchůdce Klause.

Premiér Babiš je zdrženlivější. ANO má členy, funkcionáře i voliče z různého těsta, jsou mezi nimi i demokraté. Nadto si nechce nahněvat západní partnery a poškodit svůj byznys v EU. Jak to ale jen půjde, bude se snažit Zemanovi sekundovat. I kdyby svých cílů nedosáhli, podaří se jim aspoň prohloubit příkop v české společnosti a nahnat spoustu občanů pod svá křídla.

Senát v tom všem překáží. Akcentuje svobodu coby klíčovou hodnotu, je výrazně proevropský a Babišově vládě nic nedaruje. S tím ale souvisí omyl posílené středopravé většiny v něm. S Babišem a Zemanem nelze vést zákopovou válku. V ní nezvítězí nikdo.

Nutné je odhodit arogantní postoje, mluvit s lidmi a neuzavírat se před kompromisy. Když se například v České republice zlepší sociální poměry a kvalita života, ubyde těch, co bezhlavě skáčou na špek všemožným populistům a nacionalistům.

Už proto by měl Senát myslet na to, jak navenek působí a jakou má legitimitu. Copak se nebojí, že jednoho krásného dne může skončit jako generál bez vojska?

 

Text původně vyšel 18. 10. 2018 na webu Deníku Referendum.