Lukáš Jelínek: Víkend napoví, jak moc chceme změnu

Je jistým paradoxem, že česká společnost volá po změně, v prezidentské volbě ovšem mezi favority figurují staré známé postavy. Skutečnou změnu by ovšem přinesli kandidáti jiní.

Kdybychom dali na průzkumníky přes veřejné mínění a mediální dramaturgy, museli bychom konstatovat, že první přímá volba českého prezidenta přináší pozoruhodný paradox. Voliči na jedné straně ventilují své znechucení z politiky a požadují změnu. Na straně druhé se však řada z nich zhlédla v politicích, kteří rozhodně nejsou nepopsaným listem papíru.

Miloš Zeman a Jan Fischer již měli příležitost předvést, kam by chtěli tuzemskou politiku posunout a jak by chtěli upravit životní podmínky českých občanů. Zeman pomohl postavit na nohy Klausem zdecimovanou ekonomiku, ovšem byl premiérem, za něhož politika nepředstavitelně zhrubla. V jeho éře jsme byli svědky první (a zatím poslední) objednávky, kterou vysoký státní úředník vypsal na fyzickou likvidaci nepohodlné investigativní novinářky. Onen úředník měl, stejně jako kápo pražského podsvětí Mrázek, dveře otevřené k Zemanovu šéfporadci.

V sobotním Právu se Miloš Zeman dušoval, že Miroslava Šloufa na Hrad nepřivede. Budeme-li mu věřit víc, než když sliboval, že už se sám nikdy nevrátí do politiky, můžeme se pídit, kdo by pak ale byl jeho pravou rukou? Jiří Weigel, kterého, jak sám avizoval, hodlá zdědit po Klausovi?

O Zemanovi se dá říct ledacos, snad jen jediné ne: že by stmeloval společnost. Stromy objímá, ale s lidmi se nemazlí. A vůbec se prý – pěkně po elitářsku - nebaví s blbci, což je však kategorie dost subjektivní a spadnout do ní může kdykoli kdokoli z nás.

Nástup Jana Fischera do premiérského úřadu byl v roce 2009 přijat s notnou úlevou – vždyť vystřídal ranaře Mirka Topolánka. Patrně proto mnozí občané vytěsnili z paměti, že bez mrknutí oka převzal část Topolánkova servisního týmu a řídil kabinet, který mu Topolánek společně s Jiřím Paroubkem nanominovali. Fakticky šlo o vládu velké koalice, byť s klotovými rukávy. Lobbisté a průmyslníci spokojeně předli, zatímco voliči byli rádi, že jsou rádi, přestože daňová, zdravotnická či sociální politika pokračovala ve vyjetých pravicových kolejích. Fischer ale vždy uměl – na rozdíl od Zemana - hladit po srsti. Leč nic víc.

Klause, Zemana, Fischera, ale i Karla Schwarzenberga můžeme za sebou poskládat na polopřímce polistopadové politiky. Každý nastoupil do klíčové ústavní funkce v jistém čase, každý se o něco snažil, každý něčím přispěl. A to i k celkovému marasmu. Jinak by se totiž vztah veřejnosti k politice vyvíjel v uplynulých třiadvaceti letech naprosto odlišně.

Možná se ale věci mají tak, že o změnu ve skutečnosti nestojíme. Brblat na poměry nás baví a naše životní úroveň nám vrásky nečiní. Potom si můžeme hodit korunou mezi politikem nejvtipnějším a nejuhlazenějším. Anebo se poradit s hvězdami showbyznysu či si poslechnout doporučení odcházející hlavy státu.

Volič ovšem ještě může překvapit a k více či méně radikální změně zavelet. Za plentou se budeme moci rozhodovat nikoli mezi dvěma, ale mezi devíti kandidáty. Na dva se výběr zúží až po tomto víkendu.

Radit čtenářům Deníku Referendum, koho konkrétně propasírovat otvorem volební urny, nehodlám: každý máme vlastní srdce a vlastní mozek. Přiznám se však, že svým hlasem podpořím reálnou, nikoli hypotetickou změnu. Jistě vím také to, že se tentokrát vybodnu na velkolepá gesta, která vidím ve volbě menšinových či tzv. alternativních kandidátů s nejoriginálnějším programem. Když ti propadnou sítem a jejich hrdí sympatizanti coby vedlejší produkt posunou bez mrknutí oka do druhého kola třeba Fischera se Zemanem, uslyšíme nářek vyvažovaný moudrostmi typu: Volil jsem bez jakéhokoli taktizování tak, abych měl čisté svědomí.

Nemyslím, že by byla chvíle zralá na podobnou pózu. Raději ve svém rozhodování zkombinuji programovou blízkost s odhadem, kdo z adeptů ještě může papírovým favoritům pěkně zatopit.

Text vyšel
v Deníku Referendum ve čtvrtek 10. ledna 2013.

   

Fotogalerie

Banners

PSA